Hudební nástroj? Hračka? Domácí projekt šíleného vědce? Tak trochu všechno z toho dohromady. Je to odpověď na otázku, která musí napadnout snad každého „normálního“ člověka. „Hele vysoce energetická, nebezpečná a výbušná látka…dá se na to hrát heavy metal?“
Abyste viděli odpověď na tuto otázku, musíte si zajet do hlavního města Irska, Dublinu. Tam na univerzitě Trinity College mají malou výstavku s honosným názvem Science Gallery. Najdete ji vcelku snadno. Stačí jít za zvukem, který by musela vydávat hromada hrnců v míchačce na beton, kterou někdo velkou rychlostí strčil z kovových schodů. V prvním patře výstavky je hned naproti schodům k vidění toto:
Běžný xylofon, hromada paliček a táhel, kovová krabička na svačinu s divným šutrem a kolo od trezoru. Nástroj sám v náhodných intervalech hraje na různé noty a vydává zvuky asi tak libozvučné, jako hromada padajících příborů. Co mu však chybí na muzikálnosti to dohání zajímavostí.
Princip xylofonu je vcelku jednoduchý. Kámen uranové rudy vyzařuje samovolně v náhodných intervalech náhodným směrem radioaktivní záření. Z bezpečnostních důvodů je proto uzavřen v olověném boxu. Spolu s ním je v něm uzavřen Geigerův čítač, který toto záření detekuje. Při každém zásahu vyšle detektor signál „robotu“ hrajícímu na xylofon, že má zahrát „nějakou“ notu. A voilá, kakofonie je na světě. Kolo od trezoru posouvá stíněním uranu, a tak reguluje tok částic do detektoru. Čím víc je uran odkryt, tím častěji xylofon udeří.
Celková užitečnost: 0%.
Maniakální smích vynálezce: 100%
Leave a Reply